Dobrý den!

EXIT 316 MISE je vydán na DVD a je možné si ho zakoupit přes web. Tady je link. http://www.turbo316.cz/obchod/

Zažil, nicméně svým osobitým způsobem. Konkrétně mám na mysli, že tyto doteky se u každého dějí trochu jinak. Od "pavlovské zkušenosti" (tedy nebeské světlo a hlas z nebe) až po mnohem méně "nabité" zkušenosti - a přesto zkušenosti s Pánem Bohem, resp. Duchem svatým. Myslím, že tyto zkušenosti by měli být cosi, co věřícího provází celý život, i když zároveň křesťanský život je i o zcela monotónních dnech. Možná že v takovýchto dnech se projevuje naše věrnost - nejen tedy když prožíváme pomyslné výšiny. Ale i ty patří do křestanova života.

Co se týká tří králů, potom se jedná doslova "o tři mágy". Tedy lidi,kteří se zřejmě zabývali astrologií a dle konstalace hvězd vyčetli, že se narodil mimořádný člověk. Určitě se nejednalo o krále ve smyslu moci - tedy nijak zasáhnout nemohli. Co se týká lidí - Bible nepíše, co s nimi bylo, ale domnívám se, že se zachovali stejně jako my, když se setkáme s někým mimořádným. Prožijeme silný zážitek, ale každodenní starosti naše zážitky odnesou. Stejné to je a bylo s Kristem. Skutečně se s ním nakonec nesetkali ti, kdo ho viděli v Betlémě, ale kdo ho přijali jako Mesiáše. Nakonec to později řekl i Ježíš ve slovech "blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili".

Myslím, že se to dá postavit i jinak. Pokud vás má dotyčný skutečně rád, potom by měl být schopný respektovat vaše hodnoty. Pokud s vámi je ochoten chodit pod určitou podmínkou a tou je sex před svatbou, potom si kladu otázku, zda-li se jedná o skutečnou lásku, která dle Bible "nehledá svých věcí". Jiná věc je potom chození s nevěřícím partnerem. Bojím se celou problematiku shrnout do zjednodušeného "zatni zuby a vydrž to bez kluka". Dovedu si představit, že samota je těžká. Zároveň svatba s nevěřícím je Krok k velikým problémům, které pravděpodobně způsobíte nejen sobě, ale i Vašemu nastávajícímu. Vím, že se dnes lidé zaklínají slovy jako tolerance, porozumění atd., jenže v manželství pak nastanou situace, kdy svoje duchovní problémy a otázky, budete řešit s jiným chlapem - s vaším kazetelem či farářem. Ne proto, že jste nevěrná, ale proto, že vám v těchto věcech váš muž těžko porozumí. Dovedu si představit, že to pro něj bude dost nepříjemné. Jiná věc budou peníze - nedovedu si představit, že bude chtít dávat x procent církvi. Dále výchova dětí - tedy třeba že místo na sport je bude vodit v neděli do sboru... Těch potencionálních rozbušek je celá řada a nevybuchnou kvůli morální pokleslosti vašeho muže, ale kvůli jinému systému hodnot. Nakonec budete smutní oba dva nebo jeden z vás bude muset začít dělat kompromisy. Moje zkušenost je taková, že většinou pro klid v rodině ustoupí věřící žena. Jiná věc je, že někdy je třeba jít příležitosti naproti a jezdit na akce, kde jsou věřící mladí lidé a kde je možnost se tedy seznámit. Zároveň se i v této oblasti učit důvěřovat Pánu Bohu, že se o vás postará. Třeba v jiném čase než si představujete, ale postará. Vím, že se to snáze píše než žije, ale to je vždy, když hovoříme o víře...

Na jednu stranu hodnotím vaši snahu přistupovat k této věci zodpovědně. Zároveň chození je proto, abychom poznali se i s rizikem, že se rozejdeme. Myslím, že "toho pravého" mohu poznat právě skrze chození. Jak víte, tak pokud se vdáte, nebude to zřejmě tak, že najednou budete mít zjevení, které vám ukáže na toho pravého. Onen pravý se ukáže v chození, tedy v čase vzájemného poznávání se. Zároveň to ale neznamená, že bych k chození měl přistupovat lehkovážně a i v tomto nehledat Boží vůli. Doporučuji se tedy modlit za moudrost do chození a nebát se případně nějaký vztah začít. Zároveň nevnímat, že případný rozchod je selhání či hřích.

Určitě je důležité, aby lidé jednali slušně. Tím ale nijak nepopírá potřebu víry v Boha. Nakonec i slušný člověk si zřejmě uvědomuje (pokud tedy neztratil soudnost), že hřeší. Třeba méně než někdo jiný, ale přesto - občas hřeší. A hřích je tím, co každého člověka (i slušného) odděluje od Boha. Toto lze "rozetnout" pouze skrze odpuštění - tedy vyznání hříchů skrze které přichází odpuštění od Boha. Víra není nějaký racionální souhlas s tím, že Bůh existuje, ale důvěra v Boha v dennodenním rozhodování a životě. Určitá přidaná hodnota potom určitě je i to, že člověk žije správně - tedy vašimi slovy slušně.

Slovo svět se v Bibli používá ve dvou významech. Někdy to znamená svět ve smyslu naše planeta - tedy ve stejném smyslu jako bychom to použili i my. Jiný význam slova svět je ve smyslu něco nepřátelského Bohu, cosi co má co do činění s hříchem. Právě tento význam je zde. Pokud bychom tedy převyprávěli tento verš, potom bychom mohli říci, že nás vyzývá, abychom nemilovali ty věci ve světě, které nemá rád Bůh.

Souhlasím s tím, že je hloupost tvrdit, že kdo nemá dar jazyků, není křesťan. Nicméně je pravdou, že zřejmě v AC je více lidí s tímto darem, než v CČE. Nechci posuzovat CČE, ale obecně platí, že když lidé po tomto daru netouží, tak ho nedostanou. Někdy je důvodem určité skepse z daru jazyka špatná zkušenost z letničními typy zbožnosti, nicméně ani špatná zkušenost by neměla být důvodem k odmítnutí jakéhokoli daru Ducha. Jiným důvodem může být teologická interpretace tohoto daru, která tvrdí, že nadpřirozené dary už skončily. Osobně považuji tuto interpretaci za nesprávnou. Pokud ve vašem sboru tento dar chybí, potom je třeba věřit, že existuje a prosit za něj. Zároveň je třeba mít na paměti, že Bůh svoje dary dává svrchovaně - tedy ani dar jazyka nedá každému.

Toto se nezmění, když budeš sedět doma. Někdy jsou v životě křesťana období, kdy něco dělá sám a kdy to jde jakoby samo, někdy se do správných věcí musí přinutit. To platí i o společných shromážděních. Prostě někdy jdu, protože vím, že je to pro mne dobré a že se to líbí Bohu - i když se mi nechce. Druhá věc je prosit Boha, aby tento postoj nechuti změnil a dal mi do srdce novou touhu po Jeho slově a po druhých křesťanech. Určitě tě lidi ve sboru rádi mají, jen ti to třeba ne vždy dají dostatečně najevo. Stejně tak je v kázání vždy něco, co si lze odnést do života. Pokud dlouhodobě nebudeš chodit do sboru, propast mezi tebou a společenstvím se bude pouze rozšiřovat.

Myslím, že je důležité hovořit o víře zcela přirozeně. Prostě když na to přijde řeč, říci, že jsem věřící a že v tom nevidím žádný rozpor, ani problém. Někdy studenti nebo učitelé argumentují, že je víre blbost. Je dobré se jich zeptat, co konkrétně o víře a křesťanství vědí, co o tom četli. Brzy zjistíš, že jejich informace jsou velmi ubohé a že kritizují co neznají (tedy většinou). Neboj se říci, že tobě víra smysl dává a že to často chodí ve víře tak, že člověk se přesvědčí až když se rozhodne následovat Ježíšovo učení. Doporučuji o těchto věcech hovořit spíše mezi čtyřma očima nebo v menší skupince. Prostě lidé ve "směčce" se chovají jinak - agresivněji a drzeji. Tedy je dobré říci, že kdyby si o tom někdo skutečně chtěl popovídat, že si s ním popovídáš osobně. Myslím, že lidem nevadí když hovoříme o víře. Vadí jim, když jsme netaktní a to se dá dobře uhlídat.

Jedna z důležitých věcí v lásce je jistá neústupnost. Konkrétně mám na mysli to, že pokud cítím, že ve vztahu překračuji hodnoty, které mi jsou vzácné, tak se to snažím zastavit. Pokud mne má druhý skutečně rád, potom to bude respektovat. Pokud mne ale chce především "na to jedno" (tedy na sex) potom nemůžeme hovořit o lásce, ale o smyslné touze, která nemá s láskou nic společného. To, že tě jako věřící dívku obviňuje svědomí je zcela normální a je třeba tyto impulzy brát vážně. Otevřeně bych na tvém místě svému chlapci o své víře řekl. Pokud se skutečně máte rádi, potom je nemyslitelné, abyste o tak důležité oblasti jako víra nemluvili a tajili to před sebou. Dále bych mu otevřeně řekl, že s ním dál spát nechceš, protože to je v rozporu s tím, čemu věříš. Pokud tě má rád, bude to respektovat. Pokud to respektovat nebude, potom mu jde více o tvé tělo než o tebe a v tom případě bude jen dobře, když ze vztahu vystoupíš. Obecně si myslím, že je chyba chodit s nevěřícím - i kdybyste spolu nespali. Tím nechceme nevěřící diskriminovat, ale je velmi složité chodit s někým, s kým se nemohu sdílet o svých niterných věcech, jako je právě víra. Tedy moje otázka je, zda je správné chodit s nevěřícím? Jak chápu Boží slovo - Bibli, správné to není. Moje rada zní - nech si sex až pro svého muže. Uvidíš, že toho nebudeš litovat.

Nejsem si jist, zda existuje nějaký zaručený návod na to, jak se motivovat ke čtení Bible. Asi bych se pokusil v tomto rozpoložení číst méně ale pravidelně. Někdy nás věci začnou bavit až tehdy, když je děláme pravidelně. Až pak totiž začnou dávat smysl. Tedy zcela konkrétně - zkus si postupně přečíst třeba Janovo evangelium. Třeba po půl kapitolách. Možná, že tě tam některé pasáže "chytnou". Nebo každý den pár přísloví z knihy Přísloví. Důležité ale je "sytit svojí duši" (omlouvám se za toto poněkud starobylé rčení) i ve chvílích nechutenství. Myslím, že časem se dostaví i chuť.

Bůh skutečně homosexuální vztah nazývá hříchem - stejně jako heterosexuální vztah mimo manželství. Nutno ale dodat, že Bůh nezapovídá homosexuální orientaci jako takovou. Existují křesťané, kteří mají homosexuální orientaci a kteří zároveň následují Kristovo učení. Tito lidé se rozhodli žít v celibátu (tedy být ochuzeni o sex). Stejně jako žijí v celibátu (jsou ochuzeni o sex) ti křesťané, kteří jsou heterosexuálové, ale nejsou ženatí či vdané. Pro náš, sexem posedlý svět, toto zní jak pohádka, ale je tomu tak a asi toto pochopí ten, kdo se skutečně setkal s Ježíšem. Proč je tomu tak? V Bibli se na několika místech hovoří o tom, že svět je "nemocný" hříchem - tedy že díky hříchu nežijeme ve světě, jaký Bůh původně zamýšlel. Následky hříchu si neseme všichni, zároveň různě. Myslím, že homosexualita je jedním z důsledků hříchu, stejně jako bolest, nemoc atd. Zároveň ale, jak píše apoštol Pavel,  naše naděje přesahuje tento dočasný svět.

Přiznám se, že na tuto otázku nejsem schopen kompetentně odpovědět, protože rezonuji s tím, co píšeš. Snad jen to, že "mistr" byl ve středověku akademický titul a vyjadřoval asi to, když dnes řekneme mistr svého oboru. Nemyslím si tedy, že zde by byl problém, protože se nejednalo o něco, co by vystihovalo něco duchovního. U tebou uvedeného Jana Husa to znamená, že učil na universitě. Jiná věc ale je s oslovováním otče. K tomu tolik, že toto oslovení se nepoužívá u všech církevních hodnostářů, ale pokud je mi známo, tak u církevních hodnostářů katolické církve. Jak si to dávají dohromady s Tebou uvednými citáty ale skutečně nevím...

Jedná se o velmi komplexní otázku, na kterou zřejmě neexistuje definitivní odpověď. Z historie vidíme, že trestem smrti si společnost chránila svoje nejvyšší hodnoty. Proto se trestalo zabití (posvátnost života), někdy znásilnění (posvátnost cti ženy), někdy dokonce se smrtí trestali některé krádeže (posvátnost majetku), někdy se trestalo smrtí násilí na rodičích (posvátnost autority starší generace), vlastizrada (posvátnost státu) atd. Postupně ale vidíme, že toto degraduje a trest smrti je zneužit a používán jako odstrašující prostředek k prosazení moci (viz. u nás procesy). I proto dochází k jeho odstranění. Další otázkou je, jaký je význam trestu obecně - zda odplata a uvědomění si, že "každý špás něco stojí" nebo jen výchova či převýchova., byť proti vůli dotyčného potrestaného. Oba dva přístupy mají něco do sebe. S tím souvisí, jak bereme člověka, který přestupuje zákon - zde je v jistém smyslu nemocný a proto ho musíme léčit - tedy převychovat, nebo zda je plně zodpovědný za to co udělal, není nijak nemocný a proto zaslouží trest, který v sobě nese odplatu. Trest mu potom pomůže uvědomit si co udělal, do jisté míry zapůsobí jako mechanismus k sejmutí viny (už jsem si to díky svému trestu odpykal) a dotyčný může začít znova. V tomto kontextu je třeba se dívat na trest smrti. Kladu si otázku, zda naše společnost má vůbec najaké posvátné oblasti, které chce takto restriktivně chránit... Myslím, že nemá, což ale není dobře. Přemýšlím nad tím, zda za to, když někdo zabije několik lidí v autě, protože se opil, skutečně stačí 4 - 7 let vězení. Nebo když někdo - byť v afektu, ubodá kamaráda, dostane třeba 10 let. Nebo za znásilnění 3 roky. Myslím,  že výše trestů trochu ukazuje jak si ceníme života ale i jiných věcí. Nemyslím si, že za některé šílené činy by automaticky měl následovat trest smrti, zároveň ale nevím, zda ho zcela vyloučit. Jde i o to, že sice je pro odsouzeného možnost nápravy, ale cosi se sděluje i společnosti. Někdy je nebezpečí, že se jí sděluje, že většinou to nějak projde, byť s "flastrem". Sice občas někdo dostane doživotí, ale skutečně jen občas. Osobně bych byl pro tento trest,
ale pochopitelně o jeho vynesení by musela rozhodnout skupina velmi kompetentních lidí. Zároveň ale když vidím stav české justice, tak se bojím, jak by to dopadlo.

Přiznám se, že se svých odpovědí na tyto otázky bojím. Bojím se toho, abych nepovídal nějaké klišé. Pokud to tak budete vnímat, prosím za prominutí. První otázka zní proč Bůh dopustil... přesně na tuto otázku neodpovím, protože neznám odpověď, ale jeden z důvodů je, že nežijeme v dokonalém světě a každý z nás nějakým způsobem nese následky hříchu. Dále je často důvod ten, že za našimi problémy stojí naše neposlušnost Bohu. Někdy ale neseme na sobě neposlušnost třeba svých rodičů nebo lidí, kteří nás nějak poznamenali. Nicméně i když máme problémy je třeba s nimi bojovat - o to víc, když jsme věřící. Právě to, jak věříme, se ukáže uprostřed zkoušek a různých bojů. Popisujete, že váš vztah s Bohem není jako na počátku - myslím, že ke vztahu patří i určité krize a hledání. Do našeho křesťanského života, žel, patří i selhávání. Zde je důležité opět povstat, což se děje skrze pokání. Osobně nevidím nic vypovídajícího, když se někdo modlí nahlas a někdo má zábrany. Nikde není psáno, že hlasitá modlitba je víc než tichá a osobní. Co se týká daru jazyka, Bůh nikde nezaslibuje, že ho dá každému - stejně jako jiné dary Ducha svatého. Své dary dává svrchovaně - jak chce. Tedy být vámi pokračoval bych v modlitbách za tento dar, ale zároveň si byl vědom Boží svrchovanosti a neznepokojoval se, pokud vám Bůh nedá, co chcete. Pokud jste uvěřil, potom jste dostal Ducha svatého a to je nejdůležitější. Píšete, že chcete umět něco nadpřirozeného - osobně za nejvíce nadpřirozenou věc považuji znovuzrození a dále pokud nám Bůh dá schopnost odpustit. To je víc než dar jazyka. Dokonce si myslím, že pokud ho chcete jen kvůli něčemu nadpřirozenému", potom to není dobrá motivace. Po tomto daru bychom měli
toužit proto, že máme touhu chválit Boha.

Trochu se bojím předkládat nějaké "technické návody" jak spoléhat na Boha. Co je ale důležité v této oblasti, je naučit se před svými rozhodnutími Boha prosit, aby se děla jeho vůle. Dále - když se o něco snažím, potom bych měl mít na vědomí, že to, co chci, se nemusí prosadit za každou cenu. Onou "každou cenou" mám na mysli především morální kompromisy.  Prostě mám udělat, co mohu a výsledky nechat na Bohu. Důvěra v Boha znamená i to, že když něco dělám, tak se řídím Božími principy a zákony i když mě to třeba i znevýhodňuje. Konkrétním příkladem může být lhaní - prostě nelžu, i kdyžto není výhodné. Příkladů by se ale našla celá řada (třeba poctivost atd.). I toto znamená spoléhat se na Boha.

Mám za to, že podobné pocity prožívají mnozí věřící. Prostě je realitou, že nás je menšina a že není vždy snadné obstát v proudu nevěry, s kterým jsme konfrontováni. Poradil bych vám, abyste se na některé otázky nebála odpovědět nevím. Víra je určitým tajemstvím a na některé otázky asi neodpovíme nikdy. Na druhou stranu ani ateisté nemají odpovědi na všechno a přesto svému ateismu věří. Pokud se otázky týkají osobních věcí (modlitby, společenství atd.) prostě odpovídejte jak to je. Snažte se být poctivá ve vašich odpovědích. Možná že lidé kolem vás s vámi nebudou souhlasit, možná si někdy řeknou, že je to blbost, ale nikdy nevíte, co se děje v jejich
vnitřku a co je jen jejich póza před ostatními nevěřícími spolužáky. Za svoje odpovědi se nestyďte - nejedná se o zkoušku ve škole, ale o vaší  autentickou výpověď a ta - pokud je poctivá, nemůže být špatná.

Z principu nechci tento web používat jako nástroj k preferování jedné církve před druhou. Nicméně pokud přemýšlíte do jaké církve chodit, potom začněte chodit tam, kde je evidentní, že v centru uctívání je Ježíš. Marie je určitým vzorem víry, je matkou Boží, ale není na stejné rovině jako Bůh či jeho syn. Protestantské církve Marii skutečně neuctívají, protože jsou přesvědčeni, že uctívání patří jedině Bohu a ne člověku. Marie nepochybně člověkem byla - byť člověkem s mimořádným posláním. Myslím, že není žádným hříchem jít do jiné církve, pokud tam kde jste, prožíváte pochybnosti a možná i rozpory s tím, jak chápete některé věci křesťanské víry. Zároveň pokud jste v jiné církvi našla i přátele, tak máte o důvod víc přestoupit. Žádná církev není spásná a pravá. Pokud si to o sobě některá církev myslí, potom se jedná spíše o sektu. Důležité je i to, abyste tam, kam chodíte, cítila podporu ve vašem životě s Bohem. Pokud to cítíte v CB, jděte tam, pokud u katolíků, zůstaňte.

Jako lidé vždy budeme něco nebo někoho uctívat. Slovo uctívat je možná zavádějící, možná bychom tedy mohli říci, že se něčím necháme inspirovat a pro něco budeme žít - to něco uctíváme. Mám za to, že je lepší, když člověk uctívá stvořitele než stvoření.
Uctívat stvoření totiž mj. brzy sklouzne k tomu, že člověk začne uctívat sám sebe nebo to, co dokázal a to vede k pýše, která není dobrá. Uctívat Boha vede k pokoře (což není ekvivalent poníženosti), která mi ukazuje, že nejsem pánem ani nad druhými lidmi, ani nad přírodou. Oním pánem je Bůh. Jakmile v dějinách člověk zapoměl na pokoru a začal si hrát na Boha, potom to nikdy nedopadlo dobře.

Mám za to, že Bible se k tomuto problému explicitně nevyjadřuje. Nikde není napsáno "nebudeš onanovat". Nicméně Bible píše o sexu jako o daru od Pána Boha a o tom, že sex byl stvořen pro vyjádření vztahu. Pokud člověk onanuje, potom se původní Boží plán pro sex míjí cílem. Na druhou stranu chápu, že sexuální pud je nesmírně silný a že někdy vámi popisovaný způsob slouží jako způsob zmírnění sexuálního napětí. Nemyslím si ale, že se jedná o jakýsi smrtelný hřích. Co s tím...pokuste se vyhýbat silným sexuálním stimulům. Najděte někoho ve vašem sboru, církvi, komu důvěřujete a s kým se o vašich zápasech můžete sdílet. Někdy funguje to, že člověk svoji sexuální energii
nepotlačuje, ale přenáší jiným směrem. Konkrétně to znamená pokusit se věnovat oblastem, které mi přináší potěšení, které dělám rád a které mne uspokojují. Pochopitelně mne uspokojují jinak než sex, ale přesto uspokojují. Modlete se za váš zápas a zároveň za to, aby vám Pán Bůh dal životního partnera. A nakonec - pokud padnete, neznamená to, že vás Bůh přestal milovat. Je třeba povstat a jít na své cestě víry dál - i když se některá selhání a pády opakují.

V této odpovědi vyjděme z jednoho biblického textu který říká, že odplatou za hřích je smrt. Jde o to, že když člověk zhřeší, potom se odděluje od svatého Boha. A nejen to - za hřích přichází odplata. Není na tom nic krutého, jedná se spíše o spravedlnost. Prostě přečin musí být potrestán. Můžeme namítnout, proč Bůh nad našimi hříchy nepřihmouří oko a jen tak nad nimi nemávne rukou. Pokud by to udělal, nebyl by spravedlivý. Ze své podstaty nemůže naše hříchy a provinění jen tak přejít. Aby bylo spravedlnosti učiněno za dost, potom buď musí být potrestán ten, kdo se provinil, nebo je ještě jedna možnost. Jeho provinění a tedy i trest na sebe vezme někdo jiný. V případě křesťanství na sebe vzal naše provinění Kristus. Obrazně řečeno zemřel na našem místě. Na kříži bychom si zasloužili vyset my, ne on. Nicméně ze své lásky šel na kříž on - aby na sebe vzal zástupně naše viny a tím nás usmířil s Otcem. Můžeme tomu rozumět tak, že skrze Krista, máme přístup k Bohu - Otci, pokud ovšem Kristovu oběť přijmeme. Myslím, že nevadí koho máme na mysli, když se modlíme - zda jak píšete Ježíše, nebo Boha - Otce nebo dokonce Ducha svatého. Dotýkáme se zde tajemství trojice, kdy hovoříme o třech osobách, které mají jednu podstatu. Tedy netrápil bych se ke komu z trojice se přesně modlit. Spíš bych se trápil, kdybych se nemodlil. I já si ale dovedu lépe představit Ježíše a je to asi normální, protože to byl Ježíš, kdo zde žil jako člověk. A ještě poznámka na závěr - vůběc nevadí, že mnoha věcem nerozumíte. Je to možná i důkaz, že nad vírou přemýšlíte. Nebojte se ptát na otázky, které budou přicházet.

Odpověď na otázku vychází z toho, že Bůh stvořil sex nejen za účelem plození dětí, ale i proto, abychom si tělesně vyjádřili lásku. Není třeba prožívat žádné pocity viny, když u toho prožívám pocit štěstí a rozkoše. Myslím, že je zcela v pořádku, když sex se svým manželem spojíte s nejrůznějšími vyjádřeními něžnosti. Důležité je, abyste se dokázali vzájemně shodnout a zároveň nedělali něco, co je druhému nepříjemné nebo co je dokonce spojeno u druhého s bolestí. Píšete o předehře, orálním sexu, svádění atd. - pokud s tím souhlasí oba, nevidím jediný důvod proč ne. Dokonce bych manželům poradil - dejte své sexualitě volný průchod a do té míry, do jaké vzájemně souhlasíte, není třeba se omezovat. Přečtěte si Píseň Písní a zjistíte, že se jedná o nesmírně erotickou knihu - dokonce jí někteří kvůli tomu nechtěli dát do Bible. Jenže ona tam patří, protože sex je krásný, stvořil ho Bůh a nejkrásnější je v manželství. Pokud to, co naznačujete, je v kontextu manželství, potom není třeba mít výčitky. Určitý despekt k tělu je mnohem bližší různým křesťanským herezím (dualismus, doketismus), než Biblickému křesťanství. Tedy poradil bych vám přečíst Píseň Písní, děkovat Bohu za dar sexu, otevřeně o sexu s manželem mluvit, nebát se experimentovat a zároveň nikdy nejít tak daleko, kde by to partnerovi nebylo příjemné. Doporučuji knihu Tajemství milování od Ed a Gaye Wheatovi - vydal Návrat Domů
http://www.vira.cz/knihovna/index2.php?sel_kniha=34

Nejsem si jistý, zda existuje nějaký černobílý návod na vztah s Bohem. Z toho, co popisuješ je jasné, že prožíváš tlak ze strany svého okolí, které je nevěřící. Je dobře, že nechceš jít do kompromisu. Chci tě ujistit, že asi každý věřící se občas cítí jako ty - tedy že se někdy přizpůsobí okolí. Žijeme pod obrovským tlakem nevěřícího světa a není snadné odolat. Zároveň by toto ale neměla být výmluva. Jako velmi důležité vidím, aby jsi si ve svém okolí našla nějaké společenství mladých věřící lidí - tedy jinou partu, než máš ve škole. Pokud takovéto společenství není ve tvé církvi, klidně hledej v jiné církvi. Je důležité, abys kolem sebe měla věřící mladé lidi, se kterými o těchto a dalších svých zápasech budeš moci hovořit. Pokud bys nevěděla, kde takové společenství najít, můžeš mi napsat osobně a do té míry do jaké budu schopen, ti dám pár tipů. Další důležitou věcí je přijmout to, že není třeba se bát lišit se. Naopak - je to známka pevného charakteru a silné identity. Je ale potřeba vědět proč něco dělám nebo nedělám. Třeba co se alkoholu týká, nemyslím si, že dát si trochu vína je hřích. Problém nastává když začnu pít "tvrdej" nebo pod vlivem alkoholu ztrácím kontrolu nad sebou sama. Není problém říci, že mi to nechutná nebo prostě že si nechci na alkohol zvykat. Dále tě chci povzbudit k osobním modlitbám, aby ti Bůh dával moudrost, jak v těchto situacích obstát. Když hovoříš o vztahu s Bohem, tak je to podobné jako s jinými vztahy - udržuje se skrze komunikaci a tou je modlitba a potom Boží slovo - Bible, skrze kterou k nám Bůh promlouvá. Ne vždy se nám do budování vztahu chce, ale přesto bychom na něm měli pracovat.

Neděle se od dob první církve tradičně slaví na památku nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem, která byla uzavřena první den po sobotě - tedy v neděli a to Kristovým vzkříšením. Již velmi záhy křesťané začínají nazývat den po sobotě, den Kristova vzkříšení, jako den Páně (Zj 1, 10). V tento den se scházejí, aby společně "lámali chléb" (Sk 20, 7). Myslím ale, že není až tak důležité, jaký konkrétní den oddělíme, jako spíš to, že jeden den v týdnu věnujeme odpočinku a Božím věcem.

V Bibli je napsáno, že "když vyznáváme své hříchy, Bůh je tak věrný a spravedlivý, že nám je odpouští". Cesta k Bohu je skrze odpuštění a to se děje skrze to, že o odpuštění prosíme. Nikde v Bibli se nepopisuje, co bychom měli u modlitby cítit. Důležité je v tomto případě spolehnout se na to, co je v Bibli - Božím slově. Tedy pokud cítíte touhu setkat se s Bohem, proste ho, abyste se stala jeho dítětem, proste ho, abyste ho následovala a poslouchala a vyznávejte hříchy, které jste udělala, zároveň Ho proste za odpuštění. Pokud toto uděláte, připojte se k nějakému církevnímu společenství, kde se káže evangelium (dobrá zpráva) a kde lidé věří v Ježíše jako svého spasitele. Pokud se vydáte Ježíši, nemusíte slyšet vnitřní hlas (já jse taky žádný neslyšel), ale na tom nesejde. Důležité je, že patříte Ježíši. Určité vnitřní utvrzení vám bude přicházet postupně.

Nejde o to, co mají a nemají rádi křesťané, ale jak se na danou věc dívá Bůh a co nám o tom říká ve svém slově. Bůh skutečně homosexuální vztah nazývá hříchem - stejně jako heterosexuální vztah mimo manželství. Nutno ale dodat, že Bůh nezapovídá homosexuální orientaci jako takovou. Možná existuje vrozená homosexualita, jistě může být i homosexualita získaná. Existují křesťané, kteří mají homosexuální orientaci a kteří zároveň následují Kristovo učení. Tito lidé se rozhodli žít v celibátu. Stejně jako žijí v celibátu ti křesťané, kteří jsou heterosexuálové, ale nejsou ženatí či vdané. Pro náš, sexem posedlý svět, toto zní jak pohádka, ale je tomu tak a asi toto pochopí ten, kdo se skutečně setkal s Ježíšem.

V 13 letech je "potíž" v tom, že rodiče za vás plně zodpovídají a zároveň mají ještě plnou autoritu. Celý tento problém bych předkládal na modlitbách Bohu s tím že bych prosil, aby obměkčil srdce rodičů. Zároveň bych se modlil za to, abych měl rodiče i nadále rád i přes vámi popisované věci. Pokoušel bych se rodičům prakticky i verbálně projevovat lásku a úctu. Dále bych se někdy pokusil o to s nimi dát v klidu na téma Bůh a kostel řeč. Důležité by bylo se nenechat vytočit a naslouchat jejich obavám. Když píšete, že vás nechtějí "moc pouštět" tak to znamená, že vás někdy pustí. Pokusil bych se tedy o vyjednání nějaké rozumné periody kdy byste do kostela mohla - resp. kdy vám to dovolí. Lepší je něco, nežli nic.

Sex není špatný, naopak - jedná se o Boží dobrý dar. Zároveň - jako každý dobrý dar, je potřeba i sex chránit a starat se o to, abychom si ho nepokazili. Onou ochranou je v pohledu Bible manželství a s ním spojená věrnost. Pochopitelně svatba je pro někoho jen oním formálním razítkem. Pro věřícího člověka se ale jedná o svazek, který jsem uzavřel i před Bohem, a který veřejně dotvrzuji před lidmi. Zároveň o svazek, který vytváří dobrý kontext pro sex. Nepochopil jsem přesně vaší otázku ohledně nebe, ale jak to tam bude vypadat, nevíme. Technické detaily Bible zamlčuje, protože existuje cosi důležitějšího. Tím důležitějším je vztah. Nebe bude místo, kde se stkám s Kristem, ale i mnohými drahými lidmi. A to je důležitější, než "jaké tam porostou stromy" - tedy jak to tam bude vypadat. Zda si budete dělat co budete chtít? Tak to skutečně nevím, ale myslím, že někdy je dobré nedělat si co chci, protože ne vždy jsou moje chtění tím nejlepším a dokonce mi někdy škodí...

Je složité odpovědět, protože onoho člověka neznám. Pokud je věřící, ale zároveň má i další nezbytné chrakterové vlastnosti, které jsou pro partnerský vztah nosné, potom bych neměl strach. I o víře je řečeno, že má růst. Tedy otevřeně bych s vaším partnerem hovořil o potřebě růstu víry a důvěry v Pána Boha, protože to nakonec bude pro váš vztah v budoucnu klíčové. Dále - zřejmě spolu budete chodit a i během tohoto období se leccos může ukázat.

Křest určitě nesouvisí s mluvením v jazycích. Křest je veřejným přiznáním se toho, že jsem uvěřil v Krista a že se chci stát i součástí Jeho těla, tedy církve. Je pravda, že někteří přijali dar mluvení v jazycích při své konverzi, nicméně se z toho nedá udělat jakási obecná norma (o což se, žel, někteří křesťané pokoušeli). Co se mluvení v jazycích týká, potom se jedná o jeden z darů Ducha svatého a jako každý dar, i tento může být zneužit nebo nesprávně používán. Tedy abych odpověděl na vaši otázku - nepochybně je možné, aby si někdo slova vymýšlel a přitom věřil, že je to dar. Proto je velmi důležité dobré vyučování o Duchu svatém, o jeho darech a následná aplikace.

Pokud se ptáte na můj osobní názor, potom si myslím, že pokud se nejedná o závislost nebo kompenzování stresu a pokud tím nikoho nepohoršuji, pak si nemyslím, že se jedná o něco špatného.

Jedná se o připomenutí Ježíšovy poslední večeře s učedníky krátce před tím, než byl ukřižován. Ježíš při této poslední večeři říká, aby se toto dělo opět - na jeho památku s tím, že víno a chléb mají symbolizovat to, co se stalo poté, co Ježíš dojedl večeři - tedy ukřižování. Tedy víno a chléb nás upomínají na jeho krev, která za nás tekla a tělo, které se za nás vydalo. Apoštol Pavel v listu do Korintu hovoří o tom, že ten kdo jde k večeři
Páně, by měl zpytovat sebe sama. Konkétně to znamená, že by člověk neměl jít k VP a žít v nějakém vědomém hříchu, v neodpuštění nebo dokonce vzpouře proti Bohu. Naopak v VP může jít každý, kdo uvěřil v Krista jako svého Spasitele a kdo tuto víru vyznal veřejně v podobě křtu. VP není pro nějakou elitu křesťanů, ale pro omilostněné hříšníky, kteří si svůj hřích nejen uvědomili, ale i jej vyznali a vědomě v něm nežijí (což ale neznamená, že už nehřeší - to jaksi není v našich silách).

Nejsem právník a tedy nejsem zcela kompetentní, abych na tuto věc odpověděl. Nicméně pokud vím, v 18 letech se člověk stává plnoletým a tedy má právo odejít z domu s tím, že má před zákonem plnou zodpovědnost za svoje skutky. Co se financí týká, rodiče nejsou povinni dítě nadále finančně zabezpečovat. Pokud budou, je to jen jejich dobrá vůle - zvláště pokud s nimi nebudete bydlet. V souvislosti s vaší otázkou bych si kladl jinou otázku - zda chcete odejít, protože jsou vaše vzájemné vztahy rozbité nebo proto, že se jen chcete osamostatnit. Pokud platí první, snažil bych se s odchodem dát to, co bylo pokaženo, dohromady.

Pokud je mi známo, žádná církev nevyhlašuje jakési oficiální měřítka, kam až mohu zajít před svatbou. Pokud by tomu tak bylo, obávám se, že by to vypadalo trochu absurdně. Mez, za kterou bychom neměli dojít je sexuální styk před svatbou, jenže pochopitelně sex není jen pohlavní styk. Pokusím se tedy na otázku odpovědět trochu z obecnějšího hlediska. Je jasné, že jiná je sexuální dráždivost u kluků, jiná u dívek. Pokud je kluk normální, potom jeho sexuální stimuly velmi rychle naskakují při pohledu na ženskou nahotu, při dotýkání se ženských pohlavních orgánů, při tom, když se žena dotýká jeho pohlavního orgánu atd. Tyto věci ho zcela přirozeně vedou k souloži. Nepopírám, že se může ovládnout, ale nemusí a často ani neovládne. I když se ale ovládne, potom se jen těžko ovládá v myšlení. Ježíš na jednom místě hovoří, že už žádostivý pohled na ženu je hříchem. Pochopitelně má na mysli ženu mimo manželství. Pokud mám se svojí dívkou např. orální sex, nebo jí vidím nahou a pokud jsem normální chlap, potom to dost dobře není možné bez žádostivosti alespoň v myšlení - žádostivosti jít dál. Asi u každého budou pomyslné hranice jinde, je ale škoda se okrádat o jedinečnost sexu, který zažijete až budete svoji. Žel mnozí lidé žádnou jedinečnost neznají - protože všechno nebo skoro všechno poznali už v chození.
Poslední věc - zkuste se spolu modlit, prosit Boha aby vám i v této oblasti dal světlo a aby vás vedl. Pak zkuste přejít třeba na orální sex (řečeno v nadsázce)...jsem si jistý, že to nepůjde, kvůli určitému vnitřnímu svědectví Ducha svatého.
Jiná věc je, že chození není manželství. Není lepší, aby moje tělo jednou patřilo tomu, koho budu mít na celý život - a to včetně dotyků? Zcela konkrétně a možná schematicky - nedokážu přesně definovat kam až ano před svatbou, nicméně obecně platí zásada - při projevování tělesné náklonosti v chození, zůstaňte čtyřma nohama na zemi, zůstaňte oblečení a zdržte se dotyků pohlavních orgánů partnera.
Pro nevěřící to může znít jako science fiction, na druhou stranu proč s něčím tak důvěrným a jedinečným, jako je sex a intimnosti s ním související nepočkat až do manželství?

Mám za to, že Bible se k tomuto problému explicitně nevyjadřuje. Nikde není napsáno "nebudeš se sebeukájet". Nicméně Bible píše o sexu jako o daru od Pána Boha a o tom, že sex byl stvořen pro vyjádření vztahu. Pokud člověk onanuje, potom se původní Boží plán pro sex míjí cílem. Na druhou stranu chápu, že sexuální pud je nesmírně silný a že někdy vámi popisovaný způsob slouží jako způsob zmírnění sexuálního napětí. Nemyslím si ale, že se jedná o jakýsi smrtelný hřích. Co s tím...pokuste se vyhýbat silným sexuálním stimulům. Najděte někoho ve vašem sboru, církvi, komu důvěřujete a s kým se o vašich zápasech můžete sdílet. Někdy funguje to, že člověk svoji sexuální energii nepotlačuje, ale přenáší jiným směrem. Konkrétně to znamená pokusit se věnovat oblastem, které mi přináší potěšení, které dělám rád a které mne uspokojují. Pochopitelně mne uspokojují jinak něž sex, ale přesto uspokojují. Modlete se za váš zápas a zároveň za to, aby vám Pán Bůh dal životního partnera. A nakonec - pokud padnete, neznamená to, že vás Bůh přestal milovat. Je třeba povstat a jít na své cestě víry dál - i když se některá selhání opakují.

Určitě nebudu odpovídat "nábožensky". Myslím si, že není vždy moudré dělat něco jen proto, že je to silnější než já. Dále si myslím, že nejlepší sex je v kontextu lásky a že skutečná láska je láskou jen v kontextu trvalého vztahu a trvalého závazku. Oním závazkem je manželství, kdy druhému vyjadřuji, že si ho beru "dokud nás smrt nerozdělí" a že ho mám rád i když si to někdy nezaslouží. Dále že o náš vztah budu bojovat a nakonec že ten druhý je zároveň ten jediný. Myslím, že tento kontext je pro sexualitu mnohem lepší než to, že jsme se do sebe zamilovali a že je to silnější než my. Pokud se jednou rozejdete, potom až začnete žít s dalším a pak třeba opět s někým dalším, začnete nutně srovnávat. Což bude pro váš vztah devastující. Co se zpovědi týká...zpověď není vtupenka k tomu, abych dostal rozhřešení a následně vše dělal stejně. Zpověď jako vyjádření pokání znamená, že toho, co jsem udělal, lituji a že to nechci dělat dál, porotože hříchem zarmucuji Boha a zároveň hříchem přicházím o pokoj s Bohem. Pochopitelně mohu padnout, ale primárním cílem vyznání hříchů je touha a ochota hřích více nedělat.
Věřte, že když s vaším chlapcem vydržíte od nynějška se sexem až do svatby, tak se to pro váš manželský život vyplatí. Tuto  pravdu zakusili mnozí, kdo to takto aplikovali. Vím, že to znamená
jít proti proudu, ale ne vždy má většina pravdu.

Odpověděl bych tak, že nikde v Bibli není napsáno, že na světě nebudou války a utrpení. Naopak, Bible hovoří o utrpení velmi realisticky. Bůh neodstraňuje, obrazně řečeno, kameny z cesty, ale dává sílu k jejich zdolání. Je to právě utrpení, které často lidi vede ke skutečně hlubokým otázkám. Dalším důvodem utrpení je naše svobodná vůle a vzpoura proti Bohu. Prostě to, že jako lidé nechceme posluchat Boha a děláme si co my myslíme, že je nejlepší, nese svoje kruté důsledky v podobě utrpení. Člověk se např. může vysmívat Božím nařízením ohledně manželské věrnosti, když ale potom dostane pohlavní nemoc, kříčí "kde jsi Bože". Když se narodí nechtěné děti, které trpí, potom to není vina Boha, ale naše.

Informace o nebi a pekle vychází z toho, jak jsou tato místa popsána v Bibli. To, že v pekle bude lidská existence horší než v nebi, tedy vychází z Bible s tím, že zde nečteme podrobné popisy jak to tam bude "technicky" vypadat. Poměrně jasně ale z textů o nebi a pekle vychází, že tato místa reálně existují a že to budou místa buď radosti nebo beznaděje. Zároveň se jedná o místa, která si člověk sám určil tím, jak se na této zemi rozhodl. Doporučuji pár textů: 1 Korintským 2:9, Lukáš 23, 43, Matouš 13, 49-50, Matouš 25, 31-34.41.

David Novák - kazatel pro mládež v Církvi bratrské, učitel filozofie na ETS

Cháputo tak, že duchovní dary se dají rozdělit na dary nadpřirozené a přirozené, nebo na dary služby a dary jazyka (dary jazyka nemyslím jen dar jazyků ale i vyučování, povzbuzování, prorokování atd.) Pokud budete číst výčet darů Ducha, potom většina z nich do některé z těchto kategorií patří. Dále je otázkou, kam zařadit tzv. hřivny - osobně slovo hřivna považuji za jiný výraz pro dar Ducha, protože i hřivna je obdarování. Zda je dnes více či méně obdarovaných lidí nevím, nicméně nevidím jediný důvod pro takovéto tvrzení. Jak svoje obdarování poznat - přemýšlejte nad tím, co umíte (v čem jste obdarováni) a dejte to do služby Bohu a druhým. Dále - ptejte se na svoje obdarování jiných lidí - rozpoznání druhých (církve) hraje důležitou roli. Dále se modlete, aby vám Bůh dal milost svoje obdarování poznat. Mám ale za to, že člověk svoje obdarování nepozná někde na pohovce, ale v životě a službě druhým a Bohu.

Výběr moderátorů je záležitostí dramaturgie, nicméně bych vás chtěl povzbudit k jakékoli zpětné vazbě ohledně tohoto pořadu - včetně zpětné vazby na moderátory. Pokud máte konkrétní náměty ke zlepšení, pište přímo na adresu pořadu.

Nemyslím si, že je tato generace až tak jiná. Spíše jen máme krátkou paměť - i předešlé generace v církvi nežili vždy počestně, předmanželský sex se v církvi vyskytoval vždy. Pokud člověk nenásleduje Boha, potom je jedno, zda žije ve 20. nebo 21. století. Co se týká nakrgumentu, že se v Bibli nepíše o
sexu před manželstvím, potom to ažtak není pravda. Není tam sice fráze "nemějte sex před manželstvím", ale jsou tam jiné texty. Např. slovo smilstvo, znamená mít blízký vztah (což smilstvo je) s někým, mimo smlouvu manželství v Bibli je považováno za smlouvu). V 1 Korintským 7:2 Pavel
píše: "Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže." Z kontextu je jasné, že se jedná o manželku a manžela, ne kamarádku či kamaráda na sex. Pokusím se důvody, proč počkat se sexem až do manželství shrnout.
1. Sex jako akt tělesného spojení mezi mužem a ženou, stanovil až do manželství Bůh (ne církev).
Starozákonní význam slova „smilnit“ znamená žít s někým mimo smlouvu, dále viz texty např. Řím. 7,
2 – 3, 1 Kor. 6, 18, 7, 8 – 9.

2. V Bibli je smlouva stvrzována krví. Určitým symbolem uzavření smlouvy mezi mužem a ženou je krev
ženy, při prvním pohlavním spojení.

3. Sex bez lásky je redukcí původního Božího záměru a degradováním lidství na úroveň zvířete. Problém je v tom, že láska bez závazku je stejně absurdní jako sex bez lásky. Manželstvím na sebe člověk bere závazek, kterým druhému sděluje, že vztah s ním chce budovat i v dobrém i ve
zlém. Věříme, že tento kontext je pro lidskou sexualitu mnohem lepší než pohled na sex jako na hru
nebo jako na pouhé vyjádření vzájemné přitažlivosti.

4. Argument, že ani manželství není zárukou dobrého vztahu, je stejný jako argument, že ani pásy v autě nejsou stoprocentní jistotou, že se při bouračce nezabiji a proto se nebudu poutat. Pochopitelně žádný akt (včetně manželského) není magickým úkonem zajišťujícím recept na štěstí. Nicméně může být dobrým předpokladem – určitě lepším než heslo „nevaž se“ (jak se může láska nevázat???).

5. Věříme, že ovládání tužeb není ničím degradujícím. Otázka je spíše opačná – zda ten, kdo není schopen ovládat svůj chtíč, se bude schopen ovládat v manželství, kde jsou periody, kdy sex není možný.

6. Tím, že v chození nemám pohlavní styk, (pro některé možná paradoxně), projevuji tomu, s kým
chodím, svoji lásku. Dávám mu totiž najevo, že chci dát to nejhlubší, co mám, až tomu, koho si vyberu
na celý život. Pokud to nebudu já, je dobře, že spolu nebudeme mít sex.

7. Jakkoli naše společnost křičí hesla o volné lásce, většina jak věřících tak nevěřících dívek by si přála,
aby pro něj byla tou jedinou, první a poslední. Stejné si přejí kluci. Jinými slovy většina normálních žen
a mužů nevidí jako největší výhru chodit s někým, kdo je „zkušený“ v tom smyslu, že před vztahem se
mnou žil v promiskuitě a proto ovládá nejrůznější sexuální techniky.

8. Tvrzení, že je třeba si před manželstvím prozkoušet, zda si sedneme v posteli, považuji za pověru.
Chození je jedinečná možnost sbližování se po duchovní a duševní stránce. Sex se potom stává určitým
završením těchto dvou aspektů osobnosti. Pochopitelně nemusí hned od začátku manželství dojít
k dokonalému souladu, nicméně právě proto, že spolu nežijeme na zkoušku a že se máme rádi se i
nesoulad dá proměnit v soulad a radost a to mnohem spíš, než když po pár neúspěších to zkusím
s jiným, jinou.

9. Sexuálním spojením druhému dávám i kus své duše. Pochopitelně tomuto tvrzení se hrubě
materialisticky orientovaná společnost může vysmát, nicméně smích není argument. Bible pro sexuální
spojení muže a ženy má výraz stát se jedním tělem nebo poznat se. Obojí evokuje hluboké spojení na
všech rovinách osobnosti. Toto hluboké vzájemné oddání se, jaksi nelze rozdávat kde komu nebo jen
proto, že jsem se zamiloval.

10. Překonávat sexuální pud není snadné, že sexualita patří k nejsilnějším pudům v člověku. Nicméně
argument „že je to silný“ není argumentem proč něco dělat nebo nedělat. Křesťanství není o následování svých instinktů, ale o dání instinktů do jistých hranic.

11. Vztahy založené především na sexu nemohou vydržet, protože když vyprchá tělesná přitažlivost, zmizí i láska.

12. Věrnost a sex v manželství je ochranou i před pohlavními chorobami. Tento argument ale většinou
uznávají až ti, kdo nějakou pohlavní chorobou trpí. Argument, že kondom nás ochrání je absurdní.
Zřejmě není příliš lidí, kteří by i s kondomem dobrovolně měli pohlavní styk s člověkem nakaženým
např. nemocí AIDS.

13. Zkušenosti mnohých znovuzrozených křesťanů ukazují, že vydržet se sexem do manželství je možné (možné neznamená jednoduché). Jejich manželství potom nevypadají, že by nějak strádala.

Myšlenka na závěr: Vstupoval jsem do manželství a myslel jsem si, že nás pohromadě udrží láska. Místo toho jsem pochopil, že bylo zapotřebí manželství, abych se naučil, co láska znamená (P. Yancey, Ohlasy z jiného světa)

To máte podobné, jako kdybyste se ptala, zda nestačí pouze milovat a tedy zda láska potřebuje pravidla. Potřebuje -stejně jako víra. Pravidla nám v posledu pomáhají určovat co ano a co ne. Víra je úzce spojena s životem a se vztahem k Bohu. Abychom mohli budovat vztah, potřebujeme pravidla. Pravidla by nás ale neměla svazovat, ale pomáhat nám. Kde nejsou pravidla, tam nastupje anarchie. Naopak svoboda je pro toho, kdo zvládá žít podle určitých pravidel, kdo se nechá dobrovolně omezit. Když se nebudete učit na hudební nátroj podle jistých pravidel, nikdy se na něj nenaučíte. Až když jistá
pravidla přiijmete, poznáte pocit krásy z hraní. Problém v některých náboženstvích je v tom, když se jedná pouze o pravidla - bez myšlenky, smyslu atd. Pravidla, která nemají nic jiného za cíl, než člověka svázat a v posledku ponížit. Pravidla, tak jak nám je popisuje Bible (třeba desatero, kázání na hoře atd.), ale smysl dávají a jsou určitými směrovkami ke svobodě.

Otázka proč tu něco je, místo aby tu nic nebylo se řadí pod otázky z oblasti ontologie. Tedy jinými slovy se ptáte po otázce co je jsoucí, co má podle vás charakter poslední reality. Pro někoho je to hmota, pro někoho duch, pro někoho princip, pro křesťany Bůh atd. Pochopitelně zde jsou jiné věci
(oblasti) mající charakter reality (stůl, lampa, počítač, lidé atd.). Otázkou ale je, co je onou "poslední realitou", která dává smysl všemu dalšímu. Přirovnal bych to k hodinkám, které bez nějakého jednotícího principu - tedy něčí myšlenky nejen že nikdy nebudou hodinkami, ale ani nebudeme vědět, jak je použít. Proč tu věci jsou je dáno tím, že takovýto jednotící princip existuje a udržuje náš svět pohromadě. Sice ho nevidíme, ale vidíme jeho působení - právě v tom, že svět je světem. Domnívám se, že tímto jednotícím principem, "poslední realitou", je Bůh, tak  jak je popsán v Bibli.

Děkujeme:)....

Je to podobné, jako byste se ptala, zda je potřeba být vdaná a komunikovat s partnerem. Z čistě technického hlediska to nutné není - dokonce spolu ani nemusíte žít. Stačí, když jste podepsali manželský slib na úřadě. Jenže asi cítítíte, že by tomu něco chybělo. Podobné je to s vírou a chozením do církve. Nejdůležitější je pochopitelně věřit, na druhou stranu člověk ke své víře potřebuje další věřící, potřebuje svátosti (např. křest, večeři Páně atd.), potřebuje slyšet výklady Bible atd. Ne proto, že když popsané nebude mít, tak bude ztracen, ale proto, že se jedná o oblasti pro víru dobré a užitečné a hlavně vedoucí k hlubšímu poznání Boha. Co se Bible týká, potom máte pravdu, že Bibli psali lidé, kteří o sobě navíc věděli - tedy nebylo to tak, že byli jen pasivními médii, kterým někdo vedl ruku. Na druhou stranu tito lidé byli inspirování Duchem svatým a staletí prověřila, že to, co psali, dává smysl a pomáhá k hlubšímu poznání Boha. A poslední odpověď - Bůh Adamovi a Evě nesdělil další věci, které děláme. Jenže Bible není jen o prvních lidech. Navíc některé věci děláme nejen proto, že je to napsáno v Bibli, ale proto, že je to praktické. Zřejmě i proto, že milost nutně neodporuje přirozenosti.

Neznám celkový kontext vašich pochybností, ale mám za to, že pochybnost patří do života s Bohem. Víra si občas musí projít krizí, abychom si "osahali" základy své víry. Možná že zjistíme, že jsou vratké a to nás má vést k dalšímu hledání. Tedy ačkoli neznám kontext vašeho života, nepanikařil bych. Další věc je, že určité pochybnosti mohou (ale také nemusí) být pouze výsledkem různých faktorů. Např. se může jednat o hřích, o neodpuštění, o zrátu kontaktů se společenstvím křesťanů, o pocity sebelítosti, o důsledek nějaké těžké životní události, otřesu...atd. Právě v těchto těžkých chvílích, kdy se jakoby nebe zavírá, je potřeba znova se spolehnout na některé texty v Bibli, které nás ujišťují o Boží věrnosti -která je stálá, i když mi nejsme.

Masové skupiny nevytváříme "my". Pokud máte na mysli církev, potom přece nikdo nikoho nenutí k návštěvě církve. To, že ale lidé, kteří věří v Boha mají potřebu se setkávat, je zcela přirozený sociologický jev. Prostě se sdružují na základě společné ideje, nebo v tomto případě víry. Je to stejné, jako zahrádkářům vyčítat, že se schází...Církev sice nejsou zahrádkáři, přesto ale lidé, kteří mají něco důležitého společného - proto se schází. To, že mnoho lidí má nesprávné ideje, by nás nemělo vést k rezignaci na hledání pravdy. Sám píšete, že "mnoho" - což ale neznamená všichni. Tedy možná někteří až tak mimo nejsou. Nejde nám o to, aby nás bylo co nejvíc. Lidi nezveme do církve, ale k poznání Krista. To je totiž v křesťanství klíčové. Pokud někdo uvěří v Krista, sám se musí rozhodnout zda bude chodit do církve a případně do jaké. Závěrem: pokud to vypadá, že nás má být co nejvíc, potom to skutečně jen vypadá, ale realita takoví není. V Exitu nikde reklamu na žádnou církev nenajdete - jen povzbuzení k rozhovoru a přemýšlení nad vírou. Což se vlastně děje i teď, skrze vaše dotazy.

Pochopitelně nepovažuji. Nicméně si musíme ujasnit co znamená manipulace. Pokud se jedná o prezentování názoru v rozumné míře s tím, že lidé mají možnost se vyjadřovat, ptát se (jako třeba na tomto webu) potom to manipulace není. Někteří lidé se bojí náboženské manipulace i třeba skrze Exit 316. Pokud je v celém vysílacím čase cca. 20 minut za týden věnováno pořadu s křesťanskou tematikou, skutečně se není čeho bát. Mnohem větší prostor je věnován věcem nekřesťanských. Tedy nechme mladé lidi sledovat různé názory, i ty, se kterými nesouhlasíme a pak s nimi o tom mluvme.

Mám za to, že hodně záleží na tom, co od toho očekáváte. Jóga ale i jiné cvičení na jednu stranu vychází z náboženstství, na druhou stranu některé cviky prostě respektují určité zákonitosti lidského těla. To, že se po nich někdo cítí odpočatě, je výsledkem především anatomie - ne jógy. Na druhou stranu pokud někdo dělá jógu či autogenní tréning se vším všudy, a je křesťan, potom mám za to, že to jeho vztahu s Bohem uškodí. Vstupujeme zde na půdu duchovního světa, kde není jedno, komu  ebo čemu se otevíráme.

Odpověď:

Většinou se nejedná o nějaký jednorázový fyzický pocit. Spíše bychom to mohli přirovnat třeba k plicím. Prostě jsou naší součástí aniž bychom si je nutně uvědomovali. Podobně je Bůh skrze Ducha svatého součástí křestanovy duše. Když se člověk modlí, čte Boží slovo a aplikuje ho v životě - tedy proměňuje křesťanství na žitou realitu, promýšlí svůj život pod úhlem Bible ale i pohledů jiných, Bůh se v něm stále více stává skutečností a náš člověk to ví aniž by to nutně cítil v některé části svého těla. se vzdaluji od Boha, ale neztrácím spasení či možnost odpuštění.